Lasius meridionalis

Profil druhu

Jak žije a čím je zajímavý

Lasius meridionalis je žlutý podzemní specialista suchých písčin a zároveň dočasný sociální parazit. Většinu života kolonie neprozradí povrchová stezka: dělnice se pohybují v půdě mezi komorami a kořeny se savým hmyzem. Nápadnější mohou být až okřídlení jedinci a královny v létě.

Lesk, chlupy a petiolus se posuzují společně

Dělnice mají na tykadlových násadcích a zadních holeních poměrně husté odstávající chlupy. Jemné přilehlé ochmýření je naopak řídké, takže hlava a tělo působí leskleji než u řady podobných žlutých druhů. Petiolární šupina má při pohledu zepředu téměř rovnoběžné boky a její vrchol může být mělce vykrojený. Královna je tmavší a nápadně zploštělé má také tykadlové násadce.

Žádný z těchto znaků není sám bezpečný. Evropská revize vycházela u druhu ze 44 královen, 48 dělnic z devíti hnízd a 11 samců a upozorňovala, že k určení dělnic může být potřeba měřit alespoň tři jedince z hnízda a více znaků současně. Norský profil doporučuje srovnání s referenčními Lasius umbratus a L. sabularum a uvádí, že při nejasnosti může pomoci DNA barcoding. To však nezmění běžnou fotografii bez detailu v diagnostický důkaz.

Ani „chlupaté násadce“ nejsou absolutní podpis. Revize znala sérii dělnic, jejíž příslušnost potvrzovala královna, ale typické chlupy téměř postrádala; proměnlivý je také tvar petiolu. Tradiční podrod Chthonolasius byl navíc v moderní klasifikaci synonymizován. Současně je přesnější mluvit o neformální skupině Lasius umbratus, i když starý název zůstává běžný v určovací literatuře.

Písčiny, štěrk a kořenové mšice

Revize z roku 1988 popisuje druh jako teplomilnější a suchomilnější než L. umbratus a L. mixtus. Ze 16 středoevropských údajů o stanovišti pocházelo 14 z písku nebo štěrku, jeden z vápence a jeden z xerotermní žuly. Patřila mezi ně otevřená písečná vřesoviště, slunné cesty v písčitých borech a xerotermní trávníky. Norská syntéza jej spojuje se suchým, otevřeným pobřežním pískem.

Není to však výhradně dunový mravenec. Přímý nález zakládání u italského Stelvia pocházel z druhově bohaté horské louky kolem 1 800 metrů. Česká kolonie z Radouče ležela na písčité plošině v řídké trávě a mechu asi pět metrů od listnatého lesa; vstup prozrazovaly malé hromádky čerstvého vlhkého písku. Biotop pomáhá cílit hledání, ale neurčuje druh.

Hnízda mohou ležet pod hlouběji uloženými kameny; starší revize zaznamenala také nízké zemní kupky a komory vyztužené kartonovitou směsí půdy a organického materiálu. Hlavním doloženým zdrojem energie je medovice kořenových mšic. Co dalšího dělnice loví či sbírají, je kvůli skrytému způsobu života popsané podstatně hůř.

Hostitel není vyřešen jedním jménem

Oplozená královna nezačne odchovávat dělnice sama. Musí proniknout do kolonie příbuzného Lasius a využít její dělnice pro první plod. Přímé terénní doklady dnes existují pro dva hostitele. U L. psammophilus byly pozorovány královny s usmrcenými dělnicemi hostitele a vstup do jeho hnízd. V hnízdě L. paralienus bylo nalezeno nejméně osm čerstvě spářených královen L. meridionalis.

Druhý případ dokládá pleometrotii — společný pokus více královen založit kolonii. Neříká však, kolik z nich později zůstane reprodukčně aktivních. U rozsáhlých soustav hnízdních center byla navržena oligogynně-polydomní organizace, autoři ale nedokázali odlišit samostatná hnízda od propojené kolonie ani vyloučit skutečnou polygynii. Bezpečné shrnutí proto není ani „vždy jedna“, ani „běžně mnoho“ královen.

Historický údaj o hostiteli L. alienus pochází z doby před rozdělením tohoto druhového komplexu a nelze jej bez revize exemplářů vztáhnout jen na dnešní úzce pojatý druh. Naopak královny nalezené rozsekané na odpadních hromádkách L. niger dokumentují neúspěšnou invazi, ne hostitelství.

Aláti čekají v hnízdě už od začátku léta

Revize z roku 1988 našla pohlavní jedince v hnízdech už od konce května či června. Datované letové údaje však sahaly od 14. července do 10. září a většina ležela mezi 24. červencem a 15. srpnem. Norský profil uvádí zpravidla konec července až konec srpna. Přítomnost křídlatých jedinců v hnízdě tedy není totéž jako probíhající let a evropský interval není přesnou předpovědí pro českou lokalitu.

Kalendář zachovává červenec až září, ale bez české kvantitativní řady neurčuje vrchol. Pro hlášení má nejvyšší hodnotu přesné datum, čas, počasí a fotografie jedinců skutečně opouštějících ověřené hnízdo.

Potvrzený druh, řídká datová vrstva

Český checklist výskyt potvrzuje, moderní faunistická práce jej však kvůli skrytému a patrně převážně nočnímu životu považuje za obtížně zjistitelný a spolehlivě jej znala jen z několika lokalit západních a středních Čech. GBIF při revizi profilu evidoval pět českých výskytových záznamů přiřazených k přijatému taxonu, z nichž dva měly souřadnice použitelné v mapě. Ani jeden počet není odhadem kolonií nebo úplnosti rozšíření.

Druh není uveden mezi zvláště chráněnými živočichy a český Červený seznam 2017 mu nepřiděluje samostatnou kategorii. Norskou kategorii ohrožení nelze přenášet na českou populaci: vztahuje se k jinému území, jiným datům a jinému hodnotícímu procesu.