Lasius meridionalis

Podrobný profil

Biologie, určení a české doklady

Lasius meridionalis je žlutý podzemní specialista suchých písčin a zároveň dočasný sociální parazit. Většinu života kolonie neprozradí povrchová stezka: dělnice se pohybují v půdě mezi komorami a kořeny se savým hmyzem. Nápadnější mohou být až okřídlení jedinci a královny v létě.

Určovací znaky

Dělnice mají na tykadlových násadcích a zadních holeních poměrně husté odstávající chlupy. Jemné přilehlé ochmýření je naopak řídké, takže hlava a tělo působí leskleji než u řady podobných žlutých druhů. Petiolární šupina má při pohledu zepředu téměř rovnoběžné boky a její vrchol může být mělce vykrojený. Královna je tmavší a nápadně zploštělé má také tykadlové násadce.

Žádný z těchto znaků není sám bezpečný. Evropská revize vycházela u druhu ze 44 královen, 48 dělnic z devíti hnízd a 11 samců a upozorňovala, že k určení dělnic může být potřeba měřit alespoň tři jedince z hnízda a více znaků současně. Norský profil doporučuje srovnání s referenčními Lasius umbratus a L. sabularum a uvádí, že při nejasnosti může pomoci DNA barcoding. To však nezmění běžnou fotografii bez detailu v diagnostický důkaz.

Ani „chlupaté násadce“ nejsou absolutní podpis. Revize znala sérii dělnic, jejíž příslušnost potvrzovala královna, ale typické chlupy téměř postrádala; proměnlivý je také tvar petiolu. Tradiční podrod Chthonolasius byl navíc v moderní klasifikaci synonymizován. Současně je přesnější mluvit o neformální skupině Lasius umbratus, i když starý název zůstává běžný v určovací literatuře.

Stanoviště, hnízdo a potrava

Revize z roku 1988 popisuje druh jako teplomilnější a suchomilnější než L. umbratus a L. mixtus. Ze 16 středoevropských údajů o stanovišti pocházelo 14 z písku nebo štěrku, jeden z vápence a jeden z xerotermní žuly. Patřila mezi ně otevřená písečná vřesoviště, slunné cesty v písčitých borech a xerotermní trávníky. Norská syntéza jej spojuje se suchým, otevřeným pobřežním pískem.

Není to však výhradně dunový mravenec. Přímý nález zakládání u italského Stelvia pocházel z druhově bohaté horské louky kolem 1 800 metrů. Česká kolonie z Radouče ležela na písčité plošině v řídké trávě a mechu asi pět metrů od listnatého lesa; vstup prozrazovaly malé hromádky čerstvého vlhkého písku. Biotop pomáhá cílit hledání, ale neurčuje druh.

Hnízda mohou ležet pod hlouběji uloženými kameny; starší revize zaznamenala také nízké zemní kupky a komory vyztužené kartonovitou směsí půdy a organického materiálu. Hlavním doloženým zdrojem energie je medovice kořenových mšic. Co dalšího dělnice loví či sbírají, je kvůli skrytému způsobu života popsané podstatně hůř.

Doložení a navrhovaní hostitelé

Oplozená královna nezačne odchovávat dělnice sama. Musí proniknout do kolonie příbuzného Lasius a využít její dělnice pro první plod. Přímé terénní doklady dnes existují pro dva hostitele. U L. psammophilus byly pozorovány královny s usmrcenými dělnicemi hostitele a vstup do jeho hnízd. V hnízdě L. paralienus bylo nalezeno nejméně osm čerstvě spářených královen L. meridionalis.

Druhý případ dokládá pleometrózu — společný pokus více královen založit kolonii. Neříká však, kolik z nich později zůstane reprodukčně aktivních. U rozsáhlých soustav hnízdních míst byla navržena oligogynně-polydomní organizace, autoři ale nedokázali odlišit samostatná hnízda od propojené kolonie ani vyloučit skutečnou polygynii. Z dostupných dat proto nelze říct ani „vždy jedna“, ani „běžně mnoho“ královen.

Historický údaj o hostiteli L. alienus pochází z doby před rozdělením tohoto druhového komplexu a nelze jej bez revize exemplářů vztáhnout jen na dnešní úzce pojatý druh. Naopak královny nalezené rozsekané na odpadních hromádkách L. niger dokumentují neúspěšnou invazi, ne hostitelství.

Pohlavní jedinci a období rojení

Revize z roku 1988 našla pohlavní jedince v hnízdech už od konce května či června. Datované letové údaje však sahaly od 14. července do 10. září a většina ležela mezi 24. červencem a 15. srpnem. Norský profil uvádí zpravidla konec července až konec srpna. Přítomnost křídlatých jedinců v hnízdě tedy není totéž jako probíhající let a evropský interval není přesnou předpovědí pro českou lokalitu.

Kalendář zachovává červenec až září, ale bez souvislé řady českých pozorování neurčuje vrchol.

Skrytý druh s nemnoha českými nálezy

Český soupis druh potvrzuje. Podle moderní faunistické práce je kvůli skrytému a patrně převážně nočnímu životu obtížně zjistitelný a spolehlivě doložený jen z několika lokalit západních a středních Čech. Současné rozšíření proto nelze odvodit jen z malého počtu nálezů.