mravenec bystrý

Profil druhu

Jak žije a čím je zajímavý

Mravenec bystrý propojuje prostředí, která na první pohled nemají mnoho společného. Kolonie může žít pod kůrou v suchém boru, v trouchnivé větvi, pod kamenem v horské suti i ve vlhkém mechu rašeliniště. Společným jmenovatelem je malá chráněná dutina a mikroklima, v němž se plod nepřehřeje ani zcela nevyschne. Na jihu Evropy se druh stahuje hlavně do hor, zatímco na severu obývá krajinu až za polárním kruhem.

Velikost kolonie určuje i typ dutiny

Údaj „malý mravenec“ neznamená vždy stejně malou společnost. Severský odborný profil uvádí nejčastěji 50 až 200 dělnic, přičemž zemní hnízda bývají větší než kolonie sevřené v kusu dřeva. Výjimečně byly popsány i jednotky s více než tisícem dělnic. Jde o regionální rozpětí, nikoli očekávanou velikost každého českého hnízda.

Dělnice loví drobné bezobratlé, například chvostoskoky a roztoče, a využívají také nektar či jiné sladké tekutiny. Potravu hledají jednotlivě a bez nápadné dálkové stezky. Husté soustavy hnízd mohou obsahovat i dočasně bezkrálovné jednotky, takže jediná nalezená větvička nemusí představovat celou biologickou historii kolonie.

Jedenáct článků a odstávající chlupy

Samice rodu Leptothorax mají jedenáct článků tykadla, samci dvanáct. U podobných drobných Temnothorax je počet u obou pohlaví o jeden vyšší. Pro L. acervorum jsou navíc důležité četné odstávající chlupy na holeních a tykadlových násadcích, podélně rýhovaná hlava a propodeální trny. Barva je pouze pomocná: jedinci z rašelinišť, hor a severu bývají výrazně tmavší než typická rezavě dvoubarevná dělnice.

Určení z jediné terénní fotografie proto zůstává nejisté. Počet článků, ochlupení a skulpturu je potřeba kontrolovat pod lupou či mikroskopem a u kritického nálezu je lepší porovnat několik dělnic.

Větší tělo pro dlouhou zimu

Dělnice z populací poblíž polárního kruhu byly ve srovnávací studii v průměru přibližně o deset procent větší než dělnice ze střední Evropy. Rozdíl nesouvisel s velikostí kolonie. Kontrolovaný odchov plodu z Karélie a Německa navíc nepodpořil jednoduché vysvětlení, že v chladu jen pomaleji rostou větší buňky.

Větší dělnice vydržely déle bez potravy při pokojové teplotě i pod bodem mrazu. Výsledek podporuje hypotézu, že v boreálním prostředí zvýhodňuje výběr větší zásobní kapacitu a odolnost vůči dlouhému hladovění. Neprokazuje však, že velikost způsobuje jediný faktor nebo že každý severní jedinec musí být větší než každý středoevropský.

Jedna společnost, různá pravidla

Společenské uspořádání není v celém areálu stejné. Ve střední a severní Evropě může v jednom hnízdě současně klást více královen. Ve vnitroiberských horských populacích se naproti tomu v hnízdě nachází několik samic, ale reprodukci monopolizuje dominantní královna — jde o funkční monogynii. Pyrenejské populace jsou znovu polygynní.

Studie z roku 2009 ukázala, že španělský a britský sociální režim přetrval i ve stejných laboratorních podmínkách. To je slučitelné s genetickým základem, samo o sobě jej ale nedokazuje. Širší fylogeografická analýza z roku 2016 mezi oběma sociálními formami nenašla reprodukční izolaci ani jednoduchou shodu se strukturou DNA. Rozdíly lépe odpovídaly společnému působení klimatu, geografie a historie útočišť. Příběh tedy není „jeden gen určuje jednu společnost“, ale proměnlivý systém na okrajích rozsáhlého areálu.

Hostitel tří specializovaných parazitů

Leptothorax acervorum je hostitelem loupeživého Harpagoxenus sublaevis i bezdělnicových parazitů Leptothorax kutteri a L. goesswaldi. Každý využívá péči hostitelských dělnic jinak. Starší molekulární studie porovnala 360 párů bází mitochondriálního genu u 14 druhů a podpořila blízkou příbuznost parazitů s hostitelskou linií.

Tak krátký mitochondriální úsek není úplnou rekonstrukcí evoluce a sám neurčuje, kde či kolikrát parazitismus vznikl. Blízká příbuznost je slučitelná s hypotézou, že parazitům usnadňují specializaci sdílené chemické a behaviorální základy vstupu do kolonie; uvedená studie ale tyto mechanismy přímo netestovala.

Holarktický druh, ale řídká česká mapa

Fylogenetické srovnání potvrdilo L. acervorum jako jeden z mála skutečně původních holarktických mravenců: areál pokračuje přes Beringii do Aljašky a severní Kanady. Česká vrstva GBIF přesto obsahuje jen minimum georeferencovaných bodů. Mapa je proto mapou zveřejněných dokladů, nikoli obrazem běžnosti nebo nepřítomnosti druhu.

Rojení se v českých přehledech rozprostírá od června do září, severský profil jej zužuje převážně na začátek července až polovinu srpna. Bez souvislé české řady nepřidělujeme přesný vrchol. Druh není zvláště chráněný ani samostatně kategorizovaný v českém Červeném seznamu 2017; prakticky mu prospívá zachování mrtvého dřeva, kůry, mechu, kamenů a drobné mozaiky mikrostanovišť.