Lasius paralienus

Podrobný profil

Biologie, určení a české doklady

Lasius paralienus je nenápadný obyvatel suchého bezlesí. Husté světlé ochmýření na téměř černém těle vytváří v bočním světle hedvábný lesk, samotný vzhled však druh neurčuje.

Určovací znaky

Nejhustší ochmýření leží na čelním štítku. Spolu s malým počtem odstávajících chlupů na tykadlovém násadci a zadní holeni pomáhá oddělit druh od okruhu L. niger. Revize z roku 2016 vymezila vedle L. paralienus také L. bombycinus a L. casevitzi; revize z roku 2020 přidala krétský L. kritikos, takže tento kryptický komplex nyní zahrnuje čtyři druhy. L. casevitzi přitom není známý jen z Korsiky, ale také ze severovýchodní Itálie. K bezpečnému určení jediné dělnice používají revize kombinaci měřených znaků a diskriminační funkce. Fotografie celého těla proto slouží k představení vzhledu, nikoli k potvrzení nálezu.

Český soupis druhů navíc výslovně upozorňuje, že revize domácího sbírkového materiálu z tohoto komplexu nebyla dokončena. V Česku je potvrzený L. paralienus, zatímco výskyt L. bombycinus — v soupisu ještě pod původním tvarem jména L. bombycina — je kvůli nálezům v přilehlém východním Rakousku pravděpodobný, ale zatím nepotvrzený. Starší záznamy vedené jako L. alienus mohou také skrývat některý z později oddělených druhů.

Otevřená stanoviště a potrava

Typickým prostředím jsou suché, osluněné a často vápnité trávníky s nízkou vegetací. Francouzské a andorrské nálezy pocházely také z horských luk, vápencových strání, nezpevněné cesty a pravidelně sečených městských trávníků. Hnízdní vstup bývá prostý otvor bez kupy a dělnice mohou mít nízkou povrchovou aktivitu. I rozšířený druh tak lze snadno přehlédnout.

Ve švýcarských vápnitých trávnících byl L. paralienus početně i funkčně dominantní. Dělnice využívaly mšice, mimokvětní nektaria i nabídnuté cukerné zdroje. Původní pozorování z německé oblasti výskytu navíc popisuje trofobiózu s mšicemi, kontakt s housenkami modrásků a odnos drobných členovců do hnízda.

Hostitel Lasius meridionalis

Pozorování z 22. srpna 1998 ve výšce asi 1 800 metrů u Stilfser Jochu přineslo přímý doklad jiné role. Pod skalní deskou bylo v hnízdě L. paralienus nejméně osm bezkřídlých, čerstvě spářených mladých královen L. meridionalis. Tři se podařilo odebrat; pitva jedné potvrdila spermatéku naplněnou spermiemi a krátké ovarioly bez oocytů se žloutkem. Nález přímo dokládá L. paralienus jako hostitele, nikoli jen odhad z překryvu areálů. Autoři přítomnost nejméně osmi mladých královen vyložili jako pleometrotický pokus o založení parazitické kolonie; pozorování samo neprokazuje úspěšné dokončení převzetí ani vícekrálovnost hostitele.

Tentýž pitvaný jedinec měl nápadně zvětšenou dvoulaločnou Dufourovu žlázu. Autoři navrhli, že by její sekret mohl při vstupu do hostitelského hnízda uklidnit hostitelské dělnice nebo jinak usnadnit přijetí královny. Účinnou látku však neurčili a tuto funkci experimentálně netestovali. Hostitelský vztah je tedy přímo pozorovaný, zatímco navržený chemický mechanismus zůstává hypotézou.

Zářijové rojení a revidovaný areál

Původní popis spojoval s L. paralienus materiál od Maďarska po Turecko. Revize z roku 2016 však v tomto souboru odhalila jihovýchodněji rozšířený L. bombycinus (v původní práci L. bombycina) a revize z roku 2020 vymezila areál L. paralienus od jižní Francie přes Itálii a střední Evropu přibližně po Bulharsko na východě. Biologické údaje ze starších východních prací proto nelze automaticky přebírat. Totéž platí pro novější ukrajinské studie, pokud nepublikují morfometrické doklady umožňující L. bombycinus vyloučit.

Nejlépe doložené západoevropské údaje kladou rojení hlavně do září. Původní německá pozorování také uvádějí pohlavní jedince přibližně o měsíc později než u L. alienus a L. psammophilus. Kalendář proto zvýrazňuje září a nepřidává srpen ani říjen jen podle chovatelských přehledů; přesná česká časová řada zatím v použitých zdrojích chybí.