Lasius emarginatus

Podrobný profil

Biologie, určení a české doklady

Na vyhřáté zdi se mravenec parkový pohybuje rychle a sebejistě, takže patří k nejnápadnějším teplomilným mravencům měst. Regionální česká literatura používá také jméno mravenec domácí. Není však vázaný jen na města: ve střední Evropě vyhledává především teplá mikrostanoviště, která mu skály, staré zdivo i parkové stromy poskytují.

Určovací znaky

Typická dělnice má oranžovou až rezavou hruď a stopku, tmavší hlavu a hnědý zadeček. Popsány jsou ale i formy téměř jednolitě tmavé. Důležitější je relativně dlouhá hlava a tykadlový násadec, velké oči, krátké a řídké přitisklé ochlupení na čelním štítku a odstávající chlupy na tykadlech a zadních holeních. Počty chlupů se mezi jedinci překrývají, proto spolehlivé určení vyžaduje kombinaci několika měření a srovnání více dělnic.

Nejčastěji se zaměňuje s Lasius brunneus, jehož tykadla a holeně bývají téměř bez odstávajících chlupů a hlava s násadci působí kratší. Jednolitě tmavý jedinec může připomínat Lasius niger. Na Balkáně situaci komplikuje kryptický L. illyricus. Běžná fotografie z dálky proto dokládá aktivitu mravenců, nikoli vždy přesné druhové jméno.

Současné vymezení areálu

Revize skupiny oddělila několik obtížně rozlišitelných příbuzných druhů a přirozený areál vlastního L. emarginatus vymezila jako evropský. Starší záznamy zasahující hluboko do Malé Asie nebo na Kavkaz nelze bez kontroly určovacích znaků považovat za doklady tohoto druhu. V Česku druh obývá teplejší nížiny a podhůří, osluněné skály, křoviny, světlé listnaté porosty, parky, zahrady a spáry staveb. Teplomilnost neznamená, že každé hnízdo leží celý den na slunci; důležité je místní mikroklima.

Belgický průzkum 102 lokalit našel mnoho hnízd na jižně a západně orientovaných stěnách starších staveb. Zdi zde nahrazovaly vyhřátou skálu; vhodnost ovlivňovaly také štěrbiny, okolní vegetace, zdroje potravy a regionální rozšíření.

Hnízdění

Kolonie využívá spáry skal a zdí, půdu pod kameny, prostor u kořenů, mrtvé dřevo i dutiny budov. Starší odborné popisy u některých hnízd uvádějí pevné kartonovité jádro z jemných organických a minerálních částic. Není však stejně dobře doloženo jako u Lasius fuliginosus, že tuto konstrukci cíleně zpevňují pěstované houbové hyfy. Doložená je tedy kartonovitá struktura a její složení, nikoli houbová kultura.

Když se mravenci objeví ve stavbě, mohou pouze využívat existující dutinu a přicházet za potravou zvenku. Samotná přítomnost nedokazuje rozsah hnízda ani poškození nosného materiálu. K odhadu rozsahu hnízda je potřeba zjistit, kudy vedou stezky, kde je vlhkost a zda se v konstrukci nenachází starší porucha.

Potrava a obrana zdrojů

Dělnice sbírají medovici mšic a puklic, květní i mimokvětní nektar, rostlinné výměšky a živočišnou kořist. Podíl jednotlivých složek není pro všechny kolonie stejný. V experimentu s mšicí Panaphis juglandis a slunéčkem patřil L. emarginatus mezi účinné a agresivní obránce navštěvovaných mšic. Pokus však sledoval jediný druh mšice a jednoho predátora; nelze z něj odvodit, že každý výskyt mravence automaticky chrání každou mšici stejně.

Tekutou potravu dělnice rozdělují trofalaxí a k vydatnému zdroji mohou přivolat další dělnice. Dlouhá stezka ukazuje spojení hnízda se zdrojem, ne nutně hranici jediného teritoria. Bez značení jedinců nebo testů příbuznosti nelze z několika stezek v jednom domovním bloku určit počet kolonií.

Místní dominance na zdrojích

Ve studovaném listnatém lese u Kyjeva patřil druh spolu s Formica rufa a Lasius fuliginosus mezi místně dominantní mravence a jeho rozmístění ovlivňovalo menší druhy. Takový výsledek popisuje konkrétní společenstvo, hustotu hnízd a prostředí. Nelze podle něj označit L. emarginatus za dominantního na každém českém sídlišti. Síla konkurence se mění s teplotou, dostupností potravy i sousedy.

Předběžná belgická genetická data a malý newyorský test nestačí k celoevropskému odhadu monogynie, vícekrálovnosti ani obvyklého počtu propojených hnízd.

Severoamerická populace „ManhattAnt“

Mravenec šířící se New Yorkem dostal přezdívku „ManhattAnt“. Morfometrie a genetická data jej potvrdily jako evropský L. emarginatus, první potvrzenou populaci mimo přirozený areál. Mezi lety 2011 a 2023 se hranice zaznamenaného výskytu posouvala v průměru přibližně o dva kilometry ročně. Autoři zároveň upozorňují, že část pohybu může souviset s lidským transportem; rychlost z New Yorku není modelem přirozeného šíření v Evropě.

V deseti setkáních dělnic ze sousedních newyorských míst došlo k agresi častěji než v deseti kontrolách z téhož místa. Malý experiment tedy nepodpořil představu jediné mírumilovné superkolonie, ale ani nezmapoval všechny hranice kolonií ve městě. Přesnější je říci, že superkolonie nebyla prokázána; uspořádání celé zavlečené populace zatím neznáme.

Fylogenetická příbuznost a hybridizace

Přesná měření typových dělnic, doplněná údaji o době výskytu a prostředí, vyložila historické Lasius nigroemarginatus jako první generaci kříženců L. emarginatus a Lasius platythorax. Studie neobsahovala analýzu DNA. Výsledek ukazuje, že se reprodukční bariéra může vzácně prolomit; neruší tím samostatnost rodičovských druhů a není univerzálním „mezistupněm“ pro každou nezvykle zbarvenou dělnici.

Večerní rojení od června do začátku září

Souhrn 57 evropských údajů zachytil okřídlené jedince od 10. června do 4. září, nejčastěji kolem 24. července. Jedenáct přesně časovaných letů probíhalo od podvečera do noci, v průměru pozdě večer. Červenec a soumrak jsou tedy vhodným obdobím k pozorování, nikoli přesným každoročním termínem.