Lasius bicornis

Podrobný profil

Biologie, určení a české doklady

Lasius bicornis je vzácně nalézaný mravenec starších listnatých porostů, dutých stromů a trouchnivého dřeva. Dělnice jsou světle hnědožluté a převážně skryté; tmavá královna je mezi příbuznými sociálními parazity mimořádně malá. Jeho řídká datová stopa vyžaduje odlišovat skutečný doklad od biologicky pravděpodobné domněnky.

Hluboce vykrojený petiolus

Petiolární šupina všech kast má hluboké zaoblené vykrojení a dvě vysoké úzké špičky, které vysvětlují druhové jméno „bicornis“. U dělnic a královen bývá zářez u dna širší než u ústí. Na lících, tykadlových násadcích a holeních chybějí odstávající chlupy. Také zadeček je ochlupený střídmě: hlavní řady sledují zadní okraje článků a na přední části prvního článku stojí jen roztroušené chlupy.

Podobný Lasius citrinus je větší, má hustší a rovnoměrněji rozložené chlupy na zadečku a jinak utvářený petiolus. Evropská revize měla k dispozici jen 15 královen, 30 dělnic a pět samců. Přesto považovala samičí kasty díky kombinaci mimořádně řídkého ochlupení a hluboké vysoké šupiny za dobře rozpoznatelné. Běžná fotografie bez ostrého čelního pohledu na petiolus ale tyto znaky neukáže.

Starší práce řadí druh do podrodu Chthonolasius. Fylogenomická klasifikace z roku 2022 tento podrod synonymizovala pod Lasius; dnes je přesnější neformální skupina L. umbratus. Historický název přesto zůstává užitečný při hledání revizí a faunistických záznamů.

Rozměry královny

Královna měří přibližně 4,5–5,5 mm a revize ji označuje za nejmenší v tehdy zpracované evropské skupině Chthonolasius. Malé tělo samo není diagnostické, ale spolu s tmavým zbarvením, chybějícími odstávajícími chlupy na lících a končetinách a hlubokým petiolem vytváří nápadnou kombinaci. Dělnice jsou o něco světlejší a měří zhruba 3,5–4,5 mm; samec asi 3–4 mm.

Rozdíl mezi kastami je důležitý i pro výklad nálezu. Samotná bezkřídlá samice na povrchu neříká, kde leží vlastní kolonie, zatímco série dělnic z trouchnivého kmene dokládá alespoň konkrétní využívanou část hnízda.

Hnízda u kořenů stromů

V evropské revizi z roku 1988 pocházely všechny tehdy publikované nálezy kolonií z trouchnivých kmenů, dutých stromů nebo rozkládajícího se dřeva mrtvých i živých stromů. Zemní hnízdění uvádí starší italská práce z roku 1984. Slovinský doklad z roku 2001 naproti tomu tvořila jediná dělnice v zemní pasti, nikoli nalezené hnízdo. Past ležela v dubohabřině u občasně zaplavujícího potoka, která po opadnutí vody vysychala a oteplovala se. „Teplý les“ tedy vystihuje část niky, ne zákaz vlhčího mikrostanoviště.

Ve starší italské práci byla uvnitř jednoho hnízda nalezena mšice Schizodryobius pallipes, kterou pozdější souhrn vyložil jako zjevného trofobionta. Jde o přímý nález podporující alespoň příležitostné využívání medovice, nikoli úplný jídelníček nebo povinné partnerství každé kolonie. Stejně málo je dosud známo o typickém počtu dělnic a královen ve vyvinutém hnízdě.

Pravděpodobný hostitel Lasius brunneus

Jako ostatní známí členové neformální skupiny L. umbratus zakládá L. bicornis kolonii dočasným sociálním parazitismem. Revize z roku 1988 však hostitele neznala. Pozdější norská syntéza uvádí jako pravděpodobného hostitele Lasius brunneus, což dobře odpovídá společné vazbě na stromy a trouchnivé dřevo.

Ekologická shoda není přímé pozorování převzetí kolonie. Dokud není doložena smíšená počáteční kolonie nebo sledovaný vstup královny, je přesnější označit hostitele za pravděpodobného než jej uvést jako jistého.

Období pohlavních jedinců

Evropská revize nacházela pohlavní jedince v hnízdech od 5. července do 6. září a uváděla začátek letů na počátku července i další lety rozptýlené napříč tímto obdobím. Přítomnost alátů uvnitř hnízda není přesné datum odletu, přesto podporuje kalendář od července do září.

Dvě norské královny nalezené v květnu byly vyloženy jako jedinci, kteří přezimovali po předchozím letu, nikoli jako doklad jarního rojení. Česká časová řada ani spolehlivý vrchol letu nejsou známé.

Roztroušený výskyt a obtížná detekce

Revize z roku 1988 znala přibližně 29 evropských lokalit mezi 38. a 57. rovnoběžkou a zdůrazňovala, že druh nikde nebyl hojný a nacházel se zřídka. Toto staré číslo popisuje tehdejší dostupný materiál, ne současnou populaci ani úplný areál. Pozdější syntéza vede roztroušené rozšíření od Francie přes střední a jižní Evropu ke Kavkazu.

V českém soupisu je druh potvrzený, ale přesné současné rozšíření z použitých podkladů neplyne. V belgické studii přinesly dlouhodobé a světelné pasti řadu nálezů, zatímco cílené hledání hnízd zůstalo neúspěšné. Úspěšnost nálezu tedy výrazně závisí na metodě.

Zdroje spojují nálezy především s dutinami starých stromů a trouchnivými kmeny. Zda stejné mikrohabitaty omezují i český výskyt, dostupná data neurčují.