Temnothorax corticalis

Profil druhu

Jak žije a čím je zajímavý

Temnothorax corticalis bývá označován jako stromový druh, to však neznamená jedinou dřevinu ani jedinou výšku hnízda. Přímé nálezy sahají od mrtvého dřeva na zemi po štěrbiny kůry vysoko v koruně a z Česka jsou doloženy topoly, dub i borovice. Právě skrytý život ve dřevě vysvětluje, proč několik nápadných údajů z jediné spadlé koruny nesmí nahradit znalost běžné kolonie.

Dlouhá historie jména, moderní pojetí druhu

Schenck popsal druh roku 1852 jako Myrmica corticalis. Mayr jej v roce 1855 převedl do rodu Leptothorax a Boltonova klasifikace z roku 2003 jej zařadila do rodu Temnothorax. Autor a rok původního popisu proto zůstávají v závorce: rodové jméno se od první publikace změnilo.

Molekulární analýza Prebuse podpořila monofylii rodu Temnothorax a našla T. corticalis v blízké dvojici s T. clypeatus. Rekonstrukce klade přesun jejich společného předka mezi nearktickou a palearktickou oblast do intervalu před 16–23 miliony let; nejde o přímé datování rozdělení dnešních druhů. Pro určování se T. corticalis současně řadí do morfologické skupiny corticalis, kdežto jeho molekulárně blízký příbuzný do skupiny clypeatus. Praktická podobnost znaků a evoluční strom jsou dvě různé vrstvy klasifikace.

Trojúhelníkový petiolus pod mikroskopem

Klasický popis udává dělnici dlouhou 2,5–3,2 mm. Násadec dvanáctičlánkového tykadla nedosahuje k zadnímu okraji hlavy. Přední část hřbetu hrudi je v profilu mělce vyklenutá, zadní téměř rovná a metanotální rýha chybí. Propodeální trny mají u typických středoevropských jedinců podobu krátkých robustních zubů na široké bázi; míří vodorovně nebo jen mírně vzhůru.

Nejužitečnější je boční profil petiolu. Má jen velmi krátkou přední stopku, vysokou trojúhelníkovou uzlinu a ostře hranatý, nikoli rovně uťatý vrchol. Hlava je jemně podélně rýhovaná s mikroskopickým tečkováním, hruď skulpturovaná silněji, zatímco zadeček je hladký a lesklý. Dělnice bývá červenožlutá až hnědožlutá, hlava a široká zadní část prvního zadečkového článku tmavší. Moderní skupinová diagnóza připouští u evropských příbuzných určitou proměnlivost délky trnů i plastiky. Barva nebo jediný obrys proto nestačí, zvlášť vůči druhům jako T. jailensis a T. nadigi. Profilová fotografie v atlasu je ilustrací živého mravence, ne náhradou série přesně orientovaných mikroskopických pohledů.

Od země po korunu

Historická literatura uvádí hnízdo pod kůrou borovice ve skalnatém borovém lese ve výšce 8–10 m a další nález v koruně dubu. Stitz popsal dělnice jako plaché: po vyrušení se ukrývají ve štěrbinách a mohou se přitisknout k podkladu bez pohybu. To je dobové pozorování chování, nikoli kvantifikovaný experiment.

Mimořádně názorný případ přinesl 240letý dub letní, který roku 1984 shodila bouře. Během šesti hodin náhodného sběru bylo v koruně nalezeno 25 úplných koloniálních populací; 80 % zjištěných hnízd leželo ve výšce 6–17 m. Autor odhadl, že odebral méně než desetinu skutečně přítomných hnízd, a extrapoloval přes 250 hnízd v celém stromě. Tento odhad ukazuje, jak mnoho hnízd může stará členitá koruna skrývat. Sám autor ale varoval, že hustota na takovém stromě nemusí odpovídat běžnému středoevropskému lesu. Neprokazuje ani polydomii: mnoho hnízd v jednom dubu nemusí patřit jediné sociálně propojené kolonii.

Stejná práce použila pro výpočet biomasy pracovní předpoklad 70 dělnic na hnízdo. Nešlo o přímý census typické kolonie. Dostupná data také neudávají obecný počet královen. Studie velikosti okřídlených samic zmínila u malého souboru T. corticalis vysokou variabilitu, ale na rozdíl od jiného druhu neprokázala dva oddělené vrcholy velikosti. Označit královny kategoricky za makrogyny a mikrogyny nebo jim připsat odlišné strategie šíření by tedy překročilo data. Stejně neznámý zůstává druhově specifický jídelníček.

Devět povltavských lokalit a starší Kroměříž

Faunistický průzkum 71 míst v Dolním Povltaví, prováděný převážně v letech 2016–2017 a podložený sbírkovými doklady autorů, našel T. corticalis na devíti lokalitách: Podhoří, Bohnické údolí, Erz, Zlončice 1, Odolena Voda, Hleďsebe I. díl, Úpor–Černínovsko, Vrbno a Hořín. Autoři jej zaznamenali na kmenech topolů ve Zlončicích a Vrbně, na dubu v Odoleně Vodě, na borovici v Hoříně a v mrtvém dřevě na zemi v Hleďsebi. Soubor zahrnuje světlé lesy různého typu, lesní okraj i prostor uvnitř obce.

Revize Muzea Kroměříž uvádí z Kroměříže mimo jiné jednu samici a dvě dělnice z 8. dubna 1936, další samice, samce a dělnice však mají neúplné nebo žádné datum. Jde o cenné historické vouchery, ne o souvislý letový kalendář. Stitzova syntéza uvádí rojení v září; dny, kdy byly v novějším průzkumu sbírány dělnice, nelze převádět na měsíce letu okřídlených jedinců. Profil proto zobrazuje pouze září s nízkou jistotou. Ponechávání starých stromů, dutin, odumřelých větví a části mrtvého dřeva je logické doporučení odvozené z hnízdních nálezů, nikoli důkaz známého českého populačního poklesu.