Temnothorax albipennis

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Kolonie se stěhuje, když se její dutina poškodí nebo dělnice objeví vhodnější úkryt. Několik skautek tehdy prozkoumává okolí a postupně přivádí další dělnice k nalezeným dutinám. Kolonie tak vybírá nové místo bez centrálního řízení. Po dosažení určitého počtu dělnic v nové dutině se přesun zrychlí.

Tento druh patří k nejpodrobněji studovaným mravencům při výzkumu kolektivního rozhodování. Většina pokusů však používala laboratorní kolonie z jižní Británie. Přesný práh, rychlost i pořadí kroků se proto mohou u jiných populací a v přírodních podmínkách lišit.

Jak jej poznat

Dělnice měří přibližně 2,4–3 mm a je žluto- až červenohnědá. Mezi hrudí a zadečkem má dva články stopky, na zadní části hrudi krátké rovné trny a na konci tykadla často tmavší kyj. První článek zadečku bývá převážně světlý, vzadu s tmavou páskou vybíhající po stranách dopředu.

Právě barevný vzor svádí k příliš rychlému určení. T. albipennis patří do komplexu T. tuberum, jehož druhy se vzhledem překrývají. U typického T. albipennis je povrch hlavy převážně stejnoměrně síťovaný a postrádá pravidelná vyvýšená podélná žebra. T. tuberum mívá první tergit z větší části tmavý a podélnou plastiku výraznější, T. unifasciatus zpravidla užší pravidelnou pásku a T. nigriceps tmavší hlavu a střední části stehen.

Ani tato kombinace znaků neurčí druh spolehlivě z každé fotografie. Přechodní a hybridní jedinci mohou rozdíly mezi typickými podobami stírat. Ke spolehlivému určení je potřeba porovnat více dělnic z jednoho hnízda, prohlédnout povrch hlavy pod velkým zvětšením a použít srovnávací materiál.

Jak číst starší studie

Druh byl popsán roku 1854 jako Stenamma albipennis a dlouho se objevoval jako Leptothorax albipennis. Britský materiál byl navíc po část 20. století zaměňován s L. tuberum nebo označován jménem L. tuberointerruptus. Revize z roku 1998 ukázala, že šlo o dnešní T. albipennis.

To má praktický důsledek: článek o „Leptothorax albipennis“ nemusí popisovat jiný druh, ale stejný organismus pod starší kombinací. Naopak starší britský výsledek uvedený pod L. tuberum nelze bez kontroly jmen a materiálu automaticky připsat dnešnímu T. tuberum.

Skautky porovnávají více vlastností dutiny

Přirozené hnízdo bývá úzká hotová štěrbina mezi vrstvami kamene, prostor pod kamenem nebo drobná dutina ve stonku, dřevě či staré ulitě. Při výběru rozhoduje objem dutiny, míra osvětlení, velikost vstupu, neporušenost i vzdálenost. Dělnice může část otvoru upravit zrnky půdy a kamínky, celý skalní prostor však nestaví od začátku.

V laboratorních pokusech skautky hodnotily několik vlastností umělých dutin současně. Kolonie obvykle dávala přednost tmavšímu prostoru a podle experimentu zohledňovala také výšku dutiny či šířku vchodu. Výsledná volba vznikala opakovanými návštěvami, rozdíly mezi skautkami a přiváděním dalších dělnic; pokusy neukazují jednotné pořadí důležitosti všech znaků.

Umělé hnízdo za sklem umožňuje přesně měnit jednu vlastnost, ale přirozená skála přidává teplotu, vlhkost, pach, konkurenci i riziko predace. Preference z laboratorního výběru jsou dokladem schopnosti porovnávat alternativy, ne univerzálním katalogem ideálního hnízda.

Kvórum urychluje přesun

Na začátku stěhování skautky navštěvují možné nové dutiny a některé vedou další dělnice pomalým tandemovým během. Jakmile počet dělnic v novém místě překročí určitý práh, přechází část kolonie k rychlejšímu přenášení dospělců a plodu. Tento práh se označuje jako kvórum.

Experimenty ukázaly, že skautka může hustotu dělnic odhadovat podle četnosti setkání: čím častěji v dutině potká jinou dělnici, tím pravděpodobněji začne ostatní přenášet. Kvórum tedy není hlasování ani přesné sčítání všech přítomných jedinců.

Kvórum současně vytváří kompromis. Nízký práh dovolí rychlý únik z nebezpečného hnízda, ale může urychlit volbu ještě nedostatečně prověřeného místa. Vyšší práh dává více prostoru porovnávání, zároveň prodlužuje dobu, po kterou je kolonie rozdělená a zranitelná. Konkrétní číslo se mění s velikostí skupiny, naléhavostí a uspořádáním pokusu.

Tandemový běh přenáší znalost trasy

Při tandemovém běhu jde zkušená dělnice vpředu a následovnice se drží těsně za ní. Tykadly se opakovaně dotýká nohou a zadečku vedoucí dělnice. Když kontakt ztratí, vedoucí zpomalí nebo zastaví; když následovnice znovu dosáhne správné polohy, dvojice pokračuje.

Vedoucí by bez následovnice došla k cíli rychleji. Následovnice díky společné cestě pozná trasu a později může sama vést další dělnici nebo přenášet plod.

Studie proto tandemový běh označila za chování splňující biologická kritéria výuky: zkušená dělnice kvůli následovnici zpomalí a následovnice se trasu naučí rychleji. Termín popisuje měřitelný účinek chování, nikoli lidské vysvětlování nebo vědomě přijatou roli učitele.

Ne všechny dělnice pracují stejně

Kompletní kolonie mívají desítky až nižší stovky dělnic. Při laboratorních stěhováních nebyla práce rozdělena rovnoměrně. V malých koloniích připadala relativně velká část přenosů několika velmi aktivním jedincům, zatímco jiné dělnice se nechaly do nového hnízda přenést.

To není důkaz pevné kasty „stěhováků“. Aktivita se mění s úkolem, zkušeností a situací a dříve méně aktivní dělnice mohou část práce převzít. Stejně opatrně je třeba zacházet s královnami. Většina zkoumaných kolonií měla jednu, ale v jednom laboratorním souboru se objevila kolonie se dvěma a další se čtyřmi královnami. Tvrzení, že je druh vždy jednokrálovný, by přehlíželo doložené výjimky.

Kolonie může sezonu trávit v několika dutinách

Kolonie se může během roku rozdělit mezi několik blízkých dutin a později se znovu spojit. Na jaře, kdy přibývá plod, může rozdělení zmírnit nedostatek místa. Samotné dvě blízké štěrbiny však ještě nedokládají, že patří jedné kolonii.

Laboratorní pokusy odhalily sezonní změnu reakce na známou, nekvalitní dutinu. V létě a na podzim vyvolávaly chemické značky v dutině averzi a zvyšovaly soudržnost stěhující se kolonie. Po přezimování mravenci naopak známé místo upřednostňovali a více se řídili jeho polohou. Autoři tento mechanismus navrhují jako jeden z možných příspěvků k sezonnímu dělení a spojování kolonií; jarní dělení však přímo netestovali.

Otevřená skála, drobná kořist a nejisté rojení

Typickým prostředím jsou teplé otevřené skály, sutě, staré lomy a xerotermní svahy, často orientované ke slunci. V Británii pochází mnoho nálezů z pobřežních útesů a lomů; na kontinentu se druh objevuje také na vápencových trávnících, v řídkých křovinách a místy na dunách.

Dělnice shánějí potravu jednotlivě. Sbírají mrtvé drobné členovce a mohou napadnout malou živou kořist. Pozorování většího počtu dělnic na květech naznačuje příjem nektaru, ale detailní terénní studie konkrétního sacharidového zdroje chybí. Laboratorní medová voda proto není důkazem jediného přirozeného jídelníčku.

V jižní Británii byli okřídlení samci a samice přítomní v hnízdech během června a července a do poloviny srpna obvykle zmizeli. Terénní záznamy samotného rojení jsou překvapivě řídké. Laboratorní pozorování kladla výlet do prvních hodin po východu slunce, ale tuto hodinu ani britské měsíce nelze vydávat za pevný kalendář celého evropského areálu.

Evropský druh bez potvrzeného českého dokladového exempláře

Spolehlivé nálezy jsou známé ze západní, střední a části jižní Evropy. Areál zahrnuje Británii, Benelux, Francii, Pyrenejský poloostrov, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Itálii a další části střední a východní Evropy.

České databáze mohou opakovat starý údaj z Mohelna. Kritický český soupis však k tomuto hlášení nedohledal dokladový exemplář a druh mezi potvrzené taxony nezařadil. Profil jej proto ponechává pouze ve světové části atlasu. Blízkost doložených populací za hranicemi znamená, že budoucí ověřený nález není nemožný; současně neopravňuje změnit nedoložený údaj v českou jistotu.