Odontomachus bauri

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Odontomachus bauri patří mezi mravence, u nichž byly rychlost sklapnutí kusadel i následný odraz podrobně změřeny. Stejný úder používá při lovu a obraně; úderem do podkladu nebo většího objektu může vymrštit i vlastní tělo.

Jak ho bezpečně poznat

Rod Odontomachus prozradí protáhlá hlava, oči posunuté dopředu a dlouhá rovná kusadla, která v pohotovostní poloze svírají úhel blízký 180°. Dělnice O. bauri jsou tmavě hnědé až téměř černé. Přisedlý uzel řapíku je zvoncovitý až kuželovitý a jeho hrubé příčné rýhy pokračují i na zadní stranu. Propleuron, tedy přední boční část hrudi, je uprostřed hladký a lesklý.

Nejdůležitější znak leží zespodu a na běžné fotografii často není vidět. Metasternální výběžek mezi kyčlemi zadních nohou je krátký a dvojlaločný; netvoří dva dlouhé trny jako u podobného O. haematodus. O. ruginodis a O. cupreus bývají červenohnědé a střed propleura mají zřetelně rýhovaný, ale barva může u starých preparátů klamat. Bez ostrého snímku spodní strany a detailu povrchu těla je proto bezpečnější určit pouze rod Odontomachus.

Ani tvar řapíku není po celém areálu stejný. Některé kusy ze Střední Ameriky a suchých částí severu Jižní Ameriky mají uzel kuželovitější a jeho rýhy jemnější než typická kupolovitá forma. Právě takové dělnice se mohou nápadně přiblížit O. haematodus. Revize z roku 2024 proto staví určení na souboru znaků a za stabilnější považuje podobu metasternálního výběžku. Historická jména jako O. pubescens nebo O. sericeus dnes katalog vede jako mladší synonyma O. bauri, nikoli jako další platné druhy.

Energie se ukládá před úderem

Dělnice nejprve rozevře kusadla téměř do přímky a v otevřené poloze je zadrží západka. Dotyk citlivých chlupů na jejich vnitřní straně vyvolá rychlý nervový signál, který západku uvolní. Předem uložená energie pak kusadla prudce sklapne. Gronenberg, Tautz a Hölldobler popsali mimořádně silná nervová vlákna vedoucí od spouštěcích chlupů; velký průměr axonů urychluje přenos signálu.

Vysokorychlostní experiment Pateka a spoluautorů měřil sedm dělnic z kostarické La Selvy, upevněných před kamerou snímající 50 000 snímků za sekundu. Průměrná rychlost zavírání byla 38,4 m/s a nejvyšší rychlosti jednotlivých úderů dosahovaly 35,5 až 64,3 m/s. Úder trval v průměru 0,13 ms; nejkratší zaznamenaný pohyb 0,06 ms.

Tato čísla popisují pohyb špičky kusadla v laboratorním uspořádání, nikoli rychlost běhu ani běžnou sílu sevření. Sílu úderu autoři neměřili přímo. Vypočítali ji z naměřeného zrychlení a zjednodušeného mechanického modelu: pro jedno kusadlo jim vyšel průměr 47 mN a nejvyšší odhady odpovídaly 371násobku až 504násobku tíhy dělnice.

Obranný odraz a únikový skok

Při obranném odrazu udeří mravenec do většího objektu před sebou a reakce ho vymrští dozadu. V experimentální aréně mělo dvacet takových odrazů průměrný vodorovný dosah 22,3 cm a rozpětí 5,3–39,6 cm. Šlo o reakci na předložený plastový či kovový proužek nebo na jiný rušivý objekt, nikoli o přesný dálkový skok k vybranému cíli.

Únikový skok vypadá jinak. Dělnice natočí hlavu k podkladu, udeří do něj kusadly a vystřelí strměji vzhůru. Čtyři změřené únikové skoky dosáhly v průměru výšky 7,3 cm, ale vodorovně urazily jen 3,1 cm. Po obou typech odrazu mravenci ve studii dopadali neuspořádaně a za letu se rychle otáčeli. Kusadla tedy nabízejí účinný způsob, jak náhle přerušit kontakt s nebezpečím, ne řízený skokanský aparát.

Lov v opadu

Terénní studie na panamském ostrově Barro Colorado zachytila dělnice při samotářském lovu převážně pod vrstvou listí. V tamních poměrně vyrovnaných podmínkách byly aktivní ve dne i v noci a vracely se na místa, kde už potravu našly. Přijímaly pestrou škálu bezobratlých i nalezené mrtvé členovce. Mezi přinášenou kořistí byli často termiti a jiní mravenci; nejčastější velikostní třída měřila 3–4 mm a výrazně zastoupená byla měkkotělá kořist.

Při útoku na termita dělnice udeřila kusadly, kořist omráčila nebo rozdrtila a podle potřeby úder opakovala. Autoři při těchto útocích nepozorovali použití žihadla. Rychlý úder kusadel a žihadlo na konci zadečku jsou dva oddělené nástroje.

Jedna kolonie může obývat více hnízd

V témže panamském výzkumu tvořila většina nalezených hnízd prosté komory mezi listy nahromaděnými u mrtvého dřeva. Další ležela v opadu zachyceném více než dva metry vysoko v korunách palem. O. bauri proto nelze popsat ani jako výhradně podzemní, ani jako čistě stromový druh; využívá různé chráněné dutiny podle místních podmínek.

Některá blízká hnízda vzdálená jeden až pět metrů patřila jedné kolonii. Dělnice mezi nimi přenášely termity a při setkání spolu téměř nebojovaly, zatímco mravenci z kolonií vzdálených deset metrů reagovali agresivně. Devět prozkoumaných pozemních dílčích hnízd obsahovalo larvy a kukly, ale žádnou královnu; v pěti z devíti hnízd v korunách byla vždy jedna. Studie proto pro toto stanoviště navrhla monogynní kolonii, která může být polydomní, tedy rozdělená do několika hnízd. Není to důkaz, že stejnou organizaci mají všechny populace v celém areálu.

Rozšíření a rojení

Katalogy a sbírková data dokládají O. bauri od Mexika přes Střední Ameriku po tropickou Jižní Ameriku i na mnoha karibských ostrovech. Typový exemplář pochází z Galapág. Typová lokalita je ale místem, odkud byl druh popsán, nikoli automatickým důkazem evolučního původu; zvlášť u ostrovních záznamů je potřeba oddělovat současný výskyt od původního areálu.

Královny i samci jsou morfologicky popsaní, ale jednotný kalendář rojení pro pevninské a ostrovní populace není doložený. Údaje o rozmnožování je proto nutné vztahovat ke konkrétní lokalitě a způsobu pozorování; chovatelské odhady délky vývoje je nenahrazují.