Neoponera villosa

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Jak ho poznat

Dělnice je tmavá, robustní a hustě ochlupená. Pro druhové určení je důležitější tvar než barva: přední okraj čelního štítku je uprostřed vykrojený a první článek stopky neboli řapík má téměř svislou přední stěnu a široce zaoblenou zadní část. Na jeho boku chybějí vodorovné rýhy.

Revize komplexu porovnávala stovky dělnic a ukázala, že podobné formy nelze rozdělit pouze podle velikosti nebo množství chlupů. N. curvinodis a další příbuzní se odlišují kombinací znaků čelního štítku, řapíku a povrchu těla. Běžný terénní snímek proto často umožní nanejvýš určit rod nebo skupinu příbuzných druhů.

Proč se změnil rod

Starší práce používají jméno Pachycondyla villosa. Dnes druh patří do rodu Neoponera, ale některé databáze změnu dosud nepřevzaly. Nejde o dva různé druhy. Starší biologické práce však mohou pod jménem „villosa“ spojovat několik dnes rozlišovaných taxonů.

Dutina ano, jediná rostlina ne

Kolonie využívají dutiny živých i mrtvých stromů, padlé dřevo a prostory v epifytech. Na jihu mexického Yucatánu byla většina studovaných hnízd v bromélii Aechmea bracteata. V pokusu s umělými hnízdy kolonie často volily větší bromélie.

Severněji na Yucatánu však stejný mravenec běžně hnízdí v dutinách stromů. Vztah s Aechmea je tedy místní a příležitostný, ne povinné partnerství druhu s jedinou rostlinou.

Stěhování po dvojicích

Když se kolonie přesouvá, zkušená dělnice vede jednu družku v těsném tandemu. Následovnice se tykadly a předníma nohama dotýká těla vedoucí dělnice, která jí ukazuje cestu k novému hnízdu. Ve zkoumané populaci byl tandemový běh používán při stěhování, ne při běžném hledání potravy.

V 82 koloniích z bromélií bylo v průměru asi 98 dělnic, přičemž nejmenší měla tři a největší 322. Čísla popisují konkrétní yucatánskou populaci.

Lov i sladké zdroje

N. villosa loví různé členovce na povrchu půdy, kmenech i v korunách a kořist odnáší do hnízda. Vedle živočišné potravy navštěvuje mimokvětní nektária a přijímá sladké výměšky savého hmyzu.

Některé královny zakládají společně

Studie publikovaná roku 1998 pod tehdejším jménem Pachycondyla villosa zjistila, že část nových hnízd založily dvě nebo tři královny společně. V laboratorním sledování měly takové skupiny po 21 týdnech více dělnic než samostatné královny. Při zakládání však ven za potravou vyrážela jen jedna královna ze skupiny.

Pokus také zkoumal soužití více královen po vzniku dělnic. Pro studovanou populaci je tedy doložené společné zakládání kolonií; z pokusu nelze odvodit, že ve zralých koloniích běžně zůstává více královen.

Pozdější práce však v materiálu označovaném jako P. villosa rozlišily několik taxonů. Bez nového určení dokladových exemplářů proto nelze s jistotou říci, zda tehdy studovaná brazilská populace odpovídá dnešnímu pojetí N. villosa.

Od USA po Argentinu

Současné pojetí uvádí druh od jihu Spojených států přes Mexiko a Střední Ameriku až po Argentinu. Tak široké rozšíření zasahuje nearktickou i neotropickou oblast. Práce z brazilského Ilhéusu ale našla na jedné lokalitě tři odlišné taxony, které byly dříve zahrnovány do komplexu P. villosa. Starší údaje proto mohou směšovat několik příbuzných taxonů a je nutné ověřit, jak přesně byl studovaný materiál určen.