Myrmecia pyriformis

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Jednotlivé dělnice Myrmecia pyriformis vyrážejí za večerního soumraku na eukalypty, několik hodin loví nebo sbírají tekutou potravu a kolem ranního soumraku se vracejí k nenápadnému otvoru v zemi. Nesledují společnou feromonovou stezku. Každá sběračka se orientuje sama v prostředí, jehož osvětlení se během výpravy výrazně mění.

Jak ji poznat

Dělnice jsou silně polymorfní a publikované rozpětí sahá přibližně od 9 do 30 mm. Mají dlouhá ozubená kusadla, velké vypouklé oči po stranách hlavy a tři jednoduchá očka na temeni. Tělo bývá tmavě vínové až červenohnědé, kusadla a části nohou mohou být světlejší.

Tyto znaky dobře vystihují velkého buldočího mravence, nikoli bezpečně jediný druh. M. pyriformis patří do druhové skupiny gulosa a podobně může působit například M. forficata. Při odborném určení se porovnává více znaků hlavy, hrudi, ochlupení a zbarvení spolu s lokalitou. Fotografie shora bez měřítka obvykle nestačí.

Odchod určuje především intenzita světla

Celoroční sledování ukázalo, že první dělnice vyrážely ven při podobné intenzitě okolního světla, přestože se čas západu slunce v průběhu roku měnil. Teplota ani pevný počet minut po západu nevysvětlovaly nástup aktivity tak dobře. Když vědci prostor u vstupu uměle osvětlili, odchod se oddálil a začal až po zhasnutí.

Pokles intenzity světla tedy spouští odchod z hnízda, ale každá dělnice nevychází ve stejném okamžiku. Počasí, oblačnost a stav kolonie mění počet aktivních jedinců i průběh návratu.

Jedna cesta může trvat celou noc

Většina označených sběraček podnikla během noci jedinou cestu a vracela se až kolem svítání. Průměrná zaznamenaná výprava trvala asi 8 hodin a 41 minut. Mravenci směřovali hlavně na stromy, kde lovili různé členovce a přijímali také mízu, medovici či jiné cukerné tekutiny. Jedinci, kteří se vrátili s kořistí, někdy vyrazili znovu.

Lov je individuální a studie nezjistila stopu sloužící k náboru dalších dělnic ke stejnému zdroji. To nevylučuje chemickou komunikaci uvnitř hnízda ani předávání tekuté potravy. Cestu ke stromu a zpět však každá sběračka zvládá převážně sama.

Při večerní cestě ke stromu má známé panorama větší váhu

Při pokusech vytvořili výzkumníci rozpor mezi dvěma orientačními vodítky: pootočili vzor polarizovaného světla na soumrakové obloze vůči známému pozemnímu panoramatu. Dělnice se vydaly směrem mezi oběma možnostmi, ale ve známém prostředí obvykle více reagovaly na obrysy stromů a dalších pozemních struktur.

Mravenec zřejmě porovnává širší obraz okolí a současně využívá nebeský kompas jako doplňkovou informaci o směru. Experimentální důkaz orientace podle polarizovaného měsíčního světla z novější práce se týká jiného druhu, Myrmecia midas, nikoli M. pyriformis.

Slabší světlo zhoršuje orientaci

Když přirozené osvětlení klesalo, dělnice častěji zastavovaly, pohybovaly se pomaleji a jejich trasy byly klikatější. V nejslabších podmínkách také méně často dosáhly cíle. Noční aktivita tedy neznamená, že kvalita světla přestala být omezením.

Přemístění jedinci se ve známé části terénu snažili vracet podle okolního panoramatu, i když podle vlastního odhadu ušlé dráhy měli pokračovat jinam. Úspěch závisel na tom, zda z nové pozice ještě viděli známé orientační body. Ani dobrá zraková orientace tedy neznamená dokonalé vidění ve tmě.

Oko se slabému světlu přizpůsobuje několika způsoby

Srovnání denních a nočních druhů rodu Myrmecia ukázalo, že oko M. pyriformis je stavěné tak, aby zachytilo více světla. Pigmentové buňky mohou podle osvětlení měnit šířku otvoru kolem krystalického kužele a další pigment se přesouvá uvnitř světločivných buněk. Otevírání clony navíc ovlivňuje vnitřní denní rytmus, takže se oko na noc připravuje ještě před úplnou tmou.

Vyšší citlivost je vykoupena horším prostorovým nebo časovým rozlišením. Elektrofyziologické srovnání zjistilo, že noční druhy při jasnějším světle rozlišovaly rychlé změny hůře než denní druhy, ale při nejslabším testovaném světle si udržely rychlejší odezvu.

I malá změna známého okolí vyžaduje nové učení

Na jedné sledované trase odstranili výzkumníci tři mrtvé stromy, které tvořily jen část širšího panoramatu. Hned následující noc dělnice zpomalily, častěji se otáčely a méně z nich došlo do cíle. Během dalších nocí se jejich úspěšnost postupně zlepšovala.

Postupné zlepšování ukázalo, že si dělnice dokážou změněnou trasu znovu osvojit.

Pod zemí žijí stovky až více než tisíc jedinců

Hnízdo obvykle ústí jediným kruhovým otvorem. Výkopy popsaly dvě až tři hlavní šachty a postranní komory, ale přesná geometrie závisí na půdě a stáří kolonie. Publikované odhady shrnuté v druhové studii sahaly asi od 200 do více než 1 400 jedinců.

V oblasti Canberry bylo páření po dešti pozorováno v lednu a únoru, samci opouštěli hnízdo začátkem března a pohlavní jedinci se u vchodů objevovali od února do poloviny dubna. Leden až duben proto označuje místní období doložené reprodukční aktivity, nikoli jeden souvislý let. Druh obývá širší část jihovýchodní Austrálie včetně Tasmánie a údaje z Canberry nelze automaticky přenést na všechny populace.