Gigantiops destructor

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Gigantiops destructor je denní zrakový lovec tropické Jižní Ameriky. Každé oko má přibližně 4 100 jednotlivých oček a zraková centra v mozku jsou vzhledem k ostatním smyslovým centrům mimořádně velká. Starší srovnávací práce uváděly nejvyšší tehdy známý počet oček mezi mravenci; bezpečnější než tvrdit trvalý rekord je popsat přesně naměřenou hodnotu.

Jak druh poznat

Složené oči sahají při pohledu zpředu téměř od předního k zadnímu okraji hlavy. Mezi nimi leží těsně vedle sebe báze tykadel. Dělnice je tmavá, štíhlá a dlouhonohá. Na zemi i ve vegetaci se pohybuje rychle a umí skočit dopředu i vzhůru.

Gigantiops destructor je jediný dnes uznávaný druh rodu Gigantiops. Ani to ale neznamená, že každá fotografie dlouhonohého skákajícího mravence z Amazonie patří právě jemu. Pomáhá kombinace očí, stavby těla a původu nálezu.

Každá loví a odnáší kořist sama

Při pozorování ve Francouzské Guyaně dělnice přinášely pavouky, mouchy, komáry, housenky, žížaly, jiné mravence a zvlášť často termity. Jedna unesla osm malých termitů najednou. Kořist pět až patnáct minut zpracovávaly kusadly; studie nedokázala rozlišit, zda přitom samy přijímaly tekutinu, nebo ji připravovaly pro další členy kolonie. Larvám pak předávaly rozmělněné kousky přímo.

Terénní ani laboratorní pozorování nezaznamenala přivolání dalších dělnic k potravě: nebylo vidět společné vedení družky, skupinový nábor ani značení cesty, a to ani po pěti dnech bez potravy v laboratoři. Vědci naopak více než 200krát viděli, jak jedna dělnice táhne kořist druhé ze stejné kolonie. Společný odnos nezaznamenali.

Zadeček při skoku není jen zátěž

Při odrazu dělnice otáčí zadeček dopředu. V pokusu s vysokorychlostní kamerou vědci jeho pohyb dočasně omezili lepidlem. Mravenci pak skákali do menší vzdálenosti i výšky a měli nižší rychlost při odrazu. Výsledek podporuje vysvětlení, že pohyb zadečku přidává skoku počáteční sílu.

Omezení zadečku nezvýšilo celkové přetáčení těla ve vzduchu. Změněný pohyb nohou naznačuje, že jimi mravenci mohou ztrátu vyrovnávat, ale autoři tuto možnost označují za hypotézu pro další výzkum, ne za prokázaný mechanismus stability.

Jedna kolonie může obývat několik dutin

Výzkum ve Francouzské Guyaně našel 56 hnízd a 41 z nich vykopal. Byla v půdě, kořenech, tlejících kmenech i dutých úsecích padlých větví. V jednotlivých dutinách bylo 4–133 dělnic, v průměru 44,7. Pět z 35 podzemních hnízd mělo u vstupu malou oddělenou komůrku s jedinou hlídkující dělnicí.

Přesuny dělnic a plodu mezi dutinami vzdálenými až 20 metrů ukázaly, že některé sousední vstupy patří jedné kolonii. Jediný podrobně rekonstruovaný systém spojoval sedm hnízd a obsahoval jednu královnu, 576 dělnic, šest okřídlených samic, 19 samců a plod. Je to konkrétní zdokumentovaný případ, ne běžná velikost každé kolonie.

Světlo na okraji lesa

V letech 1998 a 1999 probíhal terénní výzkum od června do srpna na třech místech u Petit-Saut a Sinnamary. Hnízda ležela v částečně osluněných okrajích lesa a podél metrového potoka. Při souběžném průzkumu je výzkumníci nenašli ani v souvislém podrostu, ani na otevřených plochách. Tento výsledek popisuje tři studované lokality, ne všechny biotopy v celém areálu.

Druh je známý z tropické Jižní Ameriky východně od And. Většina podrobných údajů o koloniích ale pochází právě z Francouzské Guyany, a proto nelze místní denní rytmus ani dobu výskytu pohlavních jedinců vydávat za pravidlo pro celý areál.

Cestu si každá dělnice pamatuje po svém

V laboratorní aréně si jednotlivé dělnice vytvořily vlastní opakovanou trasu mezi hnízdem a potravou. Zrakové body byly nejdůležitější na začátku a u cíle; uprostřed cesty nemusely tvořit pevnou posloupnost. Jiné pokusy s přemístěnými dělnicemi ukázaly, že směr návratu ovlivňuje obraz okolí i dlouhodobě zapamatovaný směr k hnízdu. Výsledky dokládají spojení více vodítek, nikoli vnitřní mapu krajiny v lidském smyslu.