Cataglyphis fortis

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Cataglyphis fortis obývá ploché solné pánve téměř bez rostlin a nápadných orientačních bodů. Potravu hledá jednotlivě a po klikaté výpravě se vrací k nenápadnému otvoru v zemi. Schopnost nalézt hnízdo v takovém prostředí z něj udělala jeden z nejpodrobněji studovaných druhů ve výzkumu zvířecí navigace.

Jak ji poznat

Dělnice je štíhlá, dlouhonohá a rychlá. V taxonomické revizi měřilo 202 dělnic 5,5–9,6 mm, průměrně 7,0 mm. Typické exempláře ze severoafrických solných pánví jsou leskle černé a na zadní části mesosomatu mají zřetelnější světlé ochlupení. Barva však není stálá: z jižního Oued Rhir jsou známé dělnice s červenohnědou hlavou a hrudí.

Od blízké C. albicans pomáhá C. fortis oddělit větší tělo, relativně delší končetiny, proporce článků čelistních makadel a tvar řapíku. Jde o kombinaci měřených znaků, nikoli o jednoduchý fotografický klíč. Černý dlouhonohý mravenec ze severní Afriky proto není automaticky C. fortis.

Solná pánev není běžná písečná poušť

Nejpodrobněji sledované populace obývají vnitrozemské i pobřežní solné pánve a záplavové pláně Tuniska a Alžírska. U Maharès ležela hnízda na holém slaném povrchu mimo ostrůvky vegetace. Půda bývala v zimě zaplavená a na jaře pomalu vysychala do tvrdé hladké krusty.

Na této lokalitě byla C. fortis uvnitř otevřené solné pláně jediným druhem rodu Cataglyphis. Příbuzné druhy žily až v polopoušti s keři a bohatší vegetací na okraji. To neznamená, že na každé solné pánvi světa žije právě tento druh; jde o přesně vymezený severoafrický systém.

Kořist hledá sama a bez náborové stezky

Dělnice vyrážejí jednotlivě za mrtvými členovci, které na rozpáleném povrchu nacházejí nepravidelně a daleko od sebe. Za potravou se neorientují podle společné náborové feromonové stezky. Pach potravy však využívají: v terénních pokusech byly mimořádně citlivé na látky spojené s mrtvým hmyzem a zdroj dohledávaly dlouhými běhy napříč větrem.

Sběr mrtvých členovců je hlavní pozorovaný způsob získávání potravy, pokusy však pracovaly jen s vybranými pachy a návnadami. Úplné složení jídelníčku všech populací nezměřily.

Integrace dráhy určuje směr k hnízdu

Při integraci dráhy mravenec průběžně vyhodnocuje změny směru a uraženou vzdálenost. Výsledný údaj, označovaný jako domovský vektor, ukazuje přibližný směr a vzdálenost k hnízdu, i když cesta ven byla klikatá. Klasické pokusy zároveň odhalily systematické chyby, takže nejde o přesnou mapu terénu.

Směr určuje nebeský kompas založený na poloze slunce a zejména na vzoru polarizovaného světla na obloze. Vzdálenost souvisí s počtem a délkou kroků. Když experimentátoři dělnicím prodloužili nohy, začaly očekávané místo hnízda přebíhat; se zkrácenými nohami hledaly příliš brzy. Mravenci tedy využívají informace z kroků, nikoli vědomé počítání.

Poblíž hnízda využívá další vodítka

Integrace dráhy dovede sběračku do okolí cíle, ale drobný vchod musí ještě přesně najít. Začínající sběračky si během postupně širších učicích vycházek osvojují obraz okolí hnízda. Zkušenější dělnice kombinují naučenou vizuální trasu s domovským vektorem a poblíž vstupu využívají také místní pachy.

Když si jednotlivá vodítka odporují, volily dělnice v pokusech také mezilehlý směr. Pokud přesnou polohu hnízda nenajdou, hledají v postupně se rozšiřujících kličkách kolem očekávaného bodu.

Kolonie může postavit vlastní orientační bod

Hnízda v jednotvárném středu tuniské solné pánve měla vyšší kopečky než hnízda blíž k okolním orientačním bodům. Po odstranění kopečku jej začalo znovu stavět sedm z osmi sledovaných kolonií, pokud u vchodu nebyl jiný orientační bod. Když vědci u vchodu postavili černé válce, kopeček obnovily jen dvě z osmi.

Výsledek podporuje funkci kopečku jako zrakového vodítka a ukazuje, že stavební úsilí reaguje na podobu okolí. Neznamená to, že každý hromádkovitý vchod mravenců slouží navigaci nebo že se všechny populace C. fortis chovají stejně; experiment proběhl v jedné solné pánvi.

Sledované kolonie byly malé a hnízdní místa stálá

U Maharès byly kolonie jednokrálovné a jednohnízdé. Čtyři vykopané kolonie měly průměrně 202 dělnic s velkým rozptylem. Většina sledovaných hnízdních míst přetrvávala mezi roky ve stejném bodě nebo do dvou metrů od něj a část byla obsazená nejméně devět let.

To, že místo zůstávalo dlouho obsazené, neurčuje věk jedné královny ani nedokazuje, že se kolonie nikdy nepřestěhuje. Ukazuje však výrazný kontrast k druhům, které běžně rozdělují kolonii mezi více hnízd.

Doložený areál a nejistý irácký nález

Jádro doloženého rozšíření leží v jižním Tunisku a severním až severovýchodním Alžírsku. Z Bagdádu byly roku 2018 publikovány tři dělnice určené jako C. fortis. Určení vychází jen ze stavby těla tří exemplářů, bez genetického ověření a přímého porovnání s typovým materiálem, proto irácký nález vyžaduje další potvrzení.

Křídlaté pohlavní formy jsou známé, ale spolehlivý kalendář rojení pro celý areál chybí. Doba běžné aktivity dělnic sama neurčuje měsíce svatebních letů.