Pogonomyrmex maricopa

Podrobný profil

Biologie, určení a rozšíření

Pogonomyrmex maricopa žije v horké, otevřené krajině jihozápadu Severní Ameriky. Dělnice sbírají semena, nosí je do půdního hnízda a při napadení se brání žihadlem. Údaje o toxicitě pocházejí z laboratorních testů a nelze z nich přímo odhadnout riziko bodnutí pro člověka.

Jak ho poznat

Dělnice je rezavě červená až červenohnědá. Pod hlavou má dlouhé chlupy uspořádané do kartáče, který se u rodu Pogonomyrmex označuje jako psamofor. Pomáhá při manipulaci s jemným materiálem, ale sám o sobě druh neurčuje.

Od podobného P. californicus se P. maricopa liší hlavně povrchem hlavy. Jeho žebra jsou jemnější a leží těsněji u sebe; prostory mezi nimi jsou hustě tečkované. U P. californicus jsou žebra hrubší, dál od sebe a mezery bývají hladší a lesklejší. Trny na zadní části hrudi nejsou spolehlivou zkratkou: u P. maricopa mohou chybět, být nahrazené hranami nebo být krátce vyvinuté.

Semena hledá jednotlivě

Terénní srovnání ukázalo, že P. maricopa vysílá samostatné sběračky, zatímco větší P. rugosus často využívá nápadnější hlavní stezky. Energie získaná ze semen více než stonásobně převyšovala odhad energie spotřebované chůzí. Hlavním omezením byl čas strávený hledáním, nikoli energie vydaná na chůzi.

V novomexickém experimentu sbíraly kolonie rychleji semena uložená v hromádkách než stejný počet semen rozptýlený náhodně. Studie zahrnovala jen čtyři kolonie P. maricopa a porovnávala více druhů. V tomto pokusu tedy kolonie dokázaly rychle využít místně nahromaděná semena.

Některá hnízda mají tvrdý kryt

V písečných dunách Nového Mexika byla nad vchody nalezena tvrdá krusta. Přibližně 60 % její hmotnosti tvořil uhličitan vápenatý, který dělnice přinesly z hlubší půdní vrstvy. Kryt odolával větru lépe než okolní jemný písek a chránil vstup před zavátím a větrnou erozí.

Tento kryt je zatím doložený jen u populace v jemných písečných dunách. Populace na štěrku nebo v jiné půdě nemusí mít stejné suroviny ani stejný problém s erozí.

Co víme o účinku jedu

Starší laboratorní práce porovnala vyčištěný jed několika druhů Pogonomyrmex. U P. maricopa odhadla při nitrožilním podání myším LD₅₀ — dávku, u níž se za daných podmínek očekává úhyn poloviny pokusných zvířat — na 0,119 mikrogramu jedu na gram tělesné hmotnosti, tedy 0,119 mg/kg. Stejný jed byl při stejné metodě podstatně méně účinný u rohatých ještěrek rodu Phrynosoma, které se těmito mravenci živí.

Toto číslo je výsledek nitrožilního laboratorního testu s vyčištěným jedem u myší. Neříká, kolik žihadel by bylo nebezpečných člověku, a nevytváří spolehlivý žebříček „nejjedovatějších mravenců“. Skutečné žihadlo vpraví jinou a proměnlivou dávku do tkáně, ne přímo do žíly.

Novější rozbor jedových žláz našel jako významnou složku malé peptidy. Dva synteticky připravené peptidy vyvolaly po podání do tlapky myši dlouhotrvající bolestivé chování a otok. V buněčných testech ovlivňovaly savčí sodíkové kanály, včetně lidského NaV1.7. Výsledky vysvětlují mechanismus bolesti, ne četnost těžkých případů u lidí.

Areál suchého jihozápadu

Druh je původní od jižního Colorada přes Arizonu a Nové Mexiko do severního Mexika, včetně Sonory, Chihuahuy a Sinaloy. Žije v pouštích, polopouštích, suchých křovinách a travnatých oblastech na písčitých i štěrkovitých půdách.